ZNÁMKY

Co je dobré o nich vědět

Co se skrývá za známkou

Známka. Vypadá nevinně — jen obyčejné číslo. Ale za tou jedničkou, trojkou či pětkou se skrývá mnohem víc. Pro někoho je to malá pomíjivá trofej, pro jiného neúprosný soud, který se zapisuje nejen do žákovské knížky, ale i do sebevědomí a vnímání vlastní hodnoty. Známka se stala zrádnou a nebezpečnou zkratkou, která nahrazuje skutečné porozumění dítěti a jeho cestě v učení. Možná už konečně přišel čas přestat měřit děti subjektivními čísly a začít přemýšlet o tom, jak je podpořit v jejich přirozeném rozvoji.

Známky bez iluzí

Známky nejsou a nemohou být objektivní. Vnímání "hodnoty" známky je zcela individuální, závisí pouze na učiteli, jakou známku zvolí – na jeho zkušenostech, postoji k hodnocení a míře tolerance k chybám, a někdy dokonce i na momentální náladě. K tomu se přidávají další okolnosti, které s učením samotným přímo nesouvisí - třeba neoprávněné známkování zapomenutých domácích úkolů nebo diskutabilní hodnocení úkolu, na jehož vypracování se podílela klidně i celá širší rodina. A to ještě pomíjíme další "bonusové" faktory - například hodnocení neměřitelných veličin jako je snaha a aktivita žáka, případně promítání chování do hodnocení předmětu. Známka na vysvědčení tak ve skutečnosti nevypovídá nic o tom, co dítě opravdu umí. Říká pouze to, pro jakou známku se učitel rozhodl.

Nespravedlnost systému 👉 Když střední školy pořád ještě berou známky vážně v přijímacím řízení, mohou paradoxně nejvíc ublížit právě těm dětem, jejichž učitelé na základní škole přísně známkovali.

Pod pokličkou známkování

Jeden test může být různými učiteli ohodnocen různě. To je fakt. Neexistuje žádný jednotný standard pro známkování. A i kdyby existoval, ani tak by to nezaručilo jednotnost a objektivitu. Pod pokličkou známkování se totiž ukrývá svět plný proměnných. Každý učitel má svůj vlastní vnitřní kompas a měřítka hodnocení. Jinak chápe, co je jako výsledek učení skutečně důležité a co považuje za dostatečný výkon. Odlišně také vnímá, co je vlastně "chyba", jak velkou "závažnost" jí přisuzuje a podle toho posuzuje, kde leží hranice mezi "přijatelným nedostatkem" a "zásadní chybou", kterou už nelze tolerovat.

Platí to i pro zdánlivě objektivní testy typu a–b–c. I když se testy týkají stejného učiva, jejich způsob zadání a míra obtížnosti se může u různých učitelů výrazně lišit. To, co jeden učitel považuje za "průměrnou" úroveň zvládnutí, může být pro jiného už "nadstandard". Stejně tak se může lišit i minimální hranice úspěšnosti v testu a rozložení bodů do škály pro jednotlivé známky.

Pod pojmem "test" si navíc nelze představit jen test a-b-c. Test je zde myšlený v širokém slova smyslu jako testování znalostí, dovedností či kompetencí. Může jím být řádek nebo stránka v písance, cvičení v pracovním sešitě, diktát, ústní zkoušení, prezentace, slohová práce nebo test s otevřenými otázkami, které vyžadují vlastní formulaci odpovědi a obsáhlejší argumentaci. Každá z těchto forem dává učiteli jiný prostor pro osobní interpretaci – a tedy i pro odlišné hodnocení.

Školní filatelie

Hodnocení formou známek je trochu jako filatelie. Vytváří iluzi, že cílem vzdělávání je dosažení co nejvyššího počtu těch nejhodnotnějších známek. Jenže tím se odkláníme od skutečného smyslu učení. Ten totiž není v číslech na vysvědčení, ale v tom, že se dítě něco naučí. Kromě toho neustálý tlak na dosažení dobrých známek může vést k úzkostem, strachu z neúspěchu a nízkému sebevědomí.

Budování závislosti

"A bude to na známky?" - Kolikrát denně učitelé slyší tuto otázku… a přitom právě ona odhaluje vznik závislosti. Nejdřív děti nenápadně navádíme k závislosti, a pak se divíme, že jsou opravdu závislé. Začíná to malou pochvalou nebo drobnou odměnou: lízátkem, razítkem, samolepkou za vyplněný pracovní list ve školce… pokračuje to smajlíky, hvězdičkami a jedničkami v první třídě. A čím to končí? Děti ve škole často nedělají nic, pokud z toho "nekouká" známka. Namísto vnitřního pocitu úspěchu a radosti z objevování nabízíme malou dávku odměny. A děti pak potřebují další a větší dávku. A závislost je na světě! S každou další dávkou pak děti ztrácejí svou přirozenou zvědavost, radost z objevování a schopnost regulovat své učení. A právě tehdy se objevuje otázka: "A bude to na známky?"

👉 Možná je čas přestat rozdávat odměny a známky a začít dětem pomáhat hledat jejich vnitřní pocit úspěchu, nikoliv závislost. Závislost přináší jen krátkodobé potěšení, ale v dlouhodobém horizontu má vždy negativní důsledky.

Známky škodí dětem a učení

Známka není kvalitní zpětná vazba - právě naopak. Jako vodítko pro další učení je nepřesná, zjednodušující a často škodlivá. Místo aby dítě podpořila a ukázala mu cestu, uzavírá ji do jediné číslice.

Jak známka škodí

👉 Známky nejsou neutrální. Mají hluboký vliv na to, jak děti přemýšlejí o učení, o sobě i o druhých. Pokud chceme, aby se děti učily ze zájmu, ne ze strachu nebo vidiny odměny, musíme přestat měřit jejich hodnotu číslem. Protože tam, kde vládne známka, mizí zvědavost. A tam, kde mizí zvědavost, končí skutečné učení.